Kolik ETF potřebuji? Je více ETF skutečně lepší?

Kolik ETF by měl mít běžný investor v portfoliu? Jedno, tři, nebo třeba deset? Univerzální číslo neexistuje. Správný počet závisí na cíli investice, časovém horizontu, toleranci k riziku a hlavně na tom, co jednotlivé fondy skutečně obsahují.

Více ETF automaticky neznamená lepší diverzifikaci. Pokud investor zkombinuje ETF na MSCI World, S&P 500 a Nasdaq 100, může mít ve výsledku desítky nebo stovky fondových pozic, ale zároveň vysokou koncentraci do stejných amerických technologických společností. Počet fondů proto není totéž co kvalita diverzifikace.

Pro většinu dlouhodobých investorů je důležitější vytvořit portfolio, kterému rozumějí a které dokážou pravidelně doplňovat, než hledat co největší počet ETF. Někdy může stačit jediný široký akciový fond. Jindy dávají smysl dvě až čtyři ETF s jasně rozdělenými úlohami.

Počet ETF není hlavní měřítko diverzifikace

Diverzifikace znamená rozložení peněz mezi různé investice tak, aby výsledek nestál na jediné společnosti, sektoru nebo zemi. ETF tento úkol výrazně zjednodušují, protože jedním nákupem investor získá podíl v desítkách, stovkách nebo tisících cenných papírů.

Ani ETF ale není automaticky dobře diverzifikované. Fond zaměřený na jeden sektor, jednu zemi nebo několik málo společností může být výrazně koncentrovanější než široký globální index. Investor.gov proto upozorňuje, že je důležité sledovat nejen počet fondů, ale také jejich hlavní pozice, regionální rozložení a sektorové váhy.

Důležitou otázkou tedy není „Kolik ETF vlastním?“, ale spíše „Jaká rizika v portfoliu skutečně podstupuji?“. Portfolio pěti úzce zaměřených fondů může být méně rozmanité než portfolio tvořené jediným globálním ETF.

Kdy může stačit jedno ETF

Jedno ETF může být dostačující jako základ portfolia, pokud sleduje široký index a pokrývá významnou část světového akciového trhu. Typickým příkladem jsou fondy navázané na globální indexy, například FTSE All-World nebo MSCI ACWI.

Takový fond obvykle zahrnuje vyspělé i rozvíjející se trhy. Investor nemusí samostatně vybírat USA, Evropu, Japonsko nebo rozvíjející se ekonomiky. Váhy jednotlivých zemí se navíc průběžně mění podle velikosti jejich akciových trhů.

Jednofondové portfolio má několik praktických výhod. Investor snadno nastaví pravidelnou investici, nemusí řešit rebalancování mezi více fondy a snižuje riziko, že bude často měnit strategii podle aktuálních zpráv. Méně rozhodování může být výhodou zejména pro začátečníka.

To však neznamená, že globální akciové ETF je vhodné pro každého. Takový fond může v období poklesu akciových trhů ztratit významnou část hodnoty. Investor s kratším horizontem nebo nízkou tolerancí k poklesům může potřebovat také dluhopisovou nebo hotovostní složku.

Kdy dávají smysl dvě ETF

Dvě ETF mohou být užitečná především ve dvou situacích. První možností je kombinace vyspělých a rozvíjejících se trhů. Druhou je kombinace růstové akciové složky s konzervativnějšími aktivy, například dluhopisy.

Investor, který používá ETF na MSCI World, může přidat samostatné ETF na emerging markets. MSCI World podle metodiky MSCI zahrnuje velké a středně velké společnosti z vyspělých trhů, nikoli však samostatnou expozici na všechny rozvíjející se ekonomiky. Přidáním emerging markets tak investor rozšiřuje geografické pokrytí.

Druhou možností je například kombinace globálního akciového ETF a dluhopisového ETF. V tomto případě druhý fond nepřidává jen další akcie, ale mění celkové riziko portfolia. To může být praktičtější než přidávat další akciový fond, který drží stejné velké společnosti jako první ETF.

Modelový příklad: Investor má portfolio tvořené z 80 % globálním akciovým ETF a z 20 % dluhopisovým ETF. Akciová část má za úkol dlouhodobý růst, zatímco dluhopisová složka může snížit kolísání portfolia a poskytnout zdroj pro rebalancování. Jde o ilustrativní model, nikoli o doporučenou alokaci nebo předpověď výnosu.

Kdy mohou dávat smysl tři až čtyři ETF

Tři nebo čtyři ETF mohou být vhodné pro investora, který chce portfolio rozdělit do několika jasných částí. Jedna část může pokrývat vyspělé trhy, druhá rozvíjející se trhy, třetí dluhopisy a případně čtvrtá menší doplňkovou expozici, například malé společnosti nebo určitý region.

Taková konstrukce dává smysl tehdy, pokud investor ví, proč každou složku přidává. Například kombinace ETF na vyspělé trhy, emerging markets a dluhopisy má odlišnou logiku než kombinace tří fondů, které všechny drží největší americké technologické firmy.

Více fondů také umožňuje přesnější nastavení vah. Investor může například chtít větší podíl rozvíjejících se trhů, než jaký jim přisuzuje globální tržně vážený index. V takovém případě ale vědomě přijímá odlišné riziko a možnost, že tato sázka bude dlouhodobě zaostávat.

Složitější portfolio zároveň vyžaduje pravidelnou kontrolu. Pokud se některá část výrazně zvýší nebo sníží, investor musí rozhodnout, zda portfolio rebalancovat. Bez předem stanovených pravidel se z diverzifikace může stát jen sbírka náhodně vybraných fondů.

Největší problém: překrývání ETF

Překryv znamená, že několik ETF drží stejné společnosti. Nejde o chybu samotnou, ale investor by měl vědět, jak velkou část portfolia tímto způsobem koncentruje.

Představme si kombinaci ETF na MSCI World a ETF na S&P 500. MSCI World už obsahuje velkou část amerického akciového trhu. Přidáním S&P 500 proto investor nezíská úplně nový region. Především zvýší váhu amerických velkých společností.

Podobný problém vzniká při kombinaci MSCI World a Nasdaq 100. Nasdaq 100 je výrazně zaměřený na velké nefinanční společnosti obchodované v USA, přičemž jeho největší pozice se mohou překrývat s největšími pozicemi v globálním indexu. Výsledkem může být vyšší citlivost portfolia na americký technologický sektor.

Překryv může vzniknout také mezi několika ETF od různých poskytovatelů, která sledují stejný index. Vlastnit dva fondy na MSCI World může mít praktický důvod, například rozdílná burza, měna obchodování nebo akumulační třída. Samotná diverzifikace podkladových akcií se tím ale výrazně nezvyšuje.

Jak zjistit, zda se ETF překrývají

Prvním krokem je porovnat sledované indexy. Název fondu nestačí. Dvě ETF mohou mít odlišný název, ale velmi podobné složení. Investor by měl zkontrolovat metodiku indexu, počet pozic, největší společnosti a geografické rozložení.

Užitečné je porovnat také deset největších pozic. Pokud se mezi nimi opakují například stejné technologické společnosti, portfolio nemusí být tak různorodé, jak na první pohled vypadá.

Dále je vhodné sledovat sektorové váhy. ETF na americký trh, globální ETF a technologické ETF mohou mít společné největší pozice, ale jejich sektorové rozložení se liší. Pokud portfolio obsahuje několik fondů s vysokou vahou informačních technologií, může být méně vyvážené, než investor očekává.

K tomu se hodí i kontrola měny, regionů a typu aktiv. Dvě ETF mohou mít nízký překryv na úrovni společností, ale stále mohou reagovat podobně na stejný ekonomický faktor. Například evropské a americké akcie jsou odlišné trhy, ale v globálním propadu akcií mohou klesat současně.

Více ETF znamená více práce a nákladů

Každý další fond zvyšuje počet rozhodnutí. Investor musí sledovat jeho složení, poplatky, způsob replikace, měnu, daňové dopady a případné změny indexu. U malého portfolia může být problémem také příliš malá částka v jednotlivých fondech.

Více ETF může znamenat i více obchodů. Pokud investor pravidelně investuje menší částky, nákup několika fondů může být kvůli poplatkům nebo minimální velikosti obchodu nepraktický. Náklady přitom nespočívají pouze v TER. Roli mohou hrát také transakční poplatky, spread mezi nákupní a prodejní cenou a případné náklady na směnu měny.

Samotný počet fondů ale není problém, pokud každý fond plní jasnou funkci. Rozhodující je, zda dodatečná složitost přináší skutečný přínos, například lepší kontrolu nad poměrem akcií a dluhopisů nebo cílené doplnění regionu, který v základním ETF chybí.

Jak může vypadat jednoduché portfolio

Pro dlouhodobého investora existuje několik rozumných konstrukcí. Nejjednodušší variantou je jedno široké globální akciové ETF. Investor, který chce oddělit vyspělé a rozvíjející se trhy, může použít dvě akciová ETF. Investor, který chce řídit také celkové riziko, může přidat dluhopisové ETF.

Modelový příklad jednoduchého třífondového portfolia může tvořit 70 % ETF na vyspělé trhy, 10 % ETF na emerging markets a 20 % dluhopisové ETF. Jde pouze o ilustrativní model. Skutečné nastavení by mělo vycházet z investičního horizontu, finanční rezervy, očekávaných výběrů a schopnosti zvládnout poklesy.

Pro jiného investora může být vhodnější jediné globální ETF s akciovou expozicí a samostatná hotovostní rezerva mimo investiční účet. Portfolio se nemá řídit počtem produktů, ale celkovou funkcí peněz a tím, kdy je bude investor potřebovat.

Jak poznat, že už je ETF příliš mnoho

Varovným signálem je situace, kdy investor nedokáže jednoduše vysvětlit, proč každý fond vlastní. Pokud odpověď zní pouze „protože má dobré hodnocení“ nebo „protože v poslední době rostl“, portfolio pravděpodobně nemá jasnou strategii.

Dalším signálem je vysoký počet fondů se stejnými největšími pozicemi. Problémem může být také portfolio, které vyžaduje časté přesuny, složité rebalancování nebo pravidelné sledování desítek parametrů.

Praktické pravidlo může být jednoduché: každý fond by měl mít konkrétní úkol, měl by doplňovat ostatní složky a jeho přínos by měl být větší než dodatečná složitost. Pokud nový ETF pouze kopíruje to, co investor už vlastní, jeho přidání nemusí být opodstatněné.

Kolik ETF tedy potřebuji?

Začínajícímu investorovi může stačit jedno široce diverzifikované ETF, pokud rozumí jeho složení a dokáže snášet kolísání akciového trhu. Dvě až čtyři ETF mohou dávat smysl při kombinaci různých regionů nebo tříd aktiv. Vyšší počet není automaticky špatně, ale vyžaduje jasnější pravidla a pravidelnou kontrolu.

Nejdůležitější je odlišit skutečnou diverzifikaci od pouhého množení produktů. Globální akciové ETF a dluhopisové ETF mohou mít v portfoliu rozdílnou funkci. Naproti tomu MSCI World, S&P 500 a Nasdaq 100 mohou mít výrazný překryv, přestože jde o tři různé fondy.

Při sestavování portfolia se proto vyplatí začít od cíle, rizika a časového horizontu. Teprve potom má smysl vybírat konkrétní ETF. Jednoduché portfolio, kterému investor rozumí a pravidelně ho dodržuje, může být v praxi lepší než složitá sestava fondů, kterou často mění podle vývoje trhu.